Bretaň část 2.

Asi se mi už moc nepodaří udržet kontinuitu a chronologii toho co zde budu psát, tak to udělám spíše formou jednotlivých neprovázaných odstavců, které se vždy budou vztahovat k nějaké hezké vzpomínce.

Pont-Aven

Počasí jsme měli opravdu výborné, bylo nám přáno. Převážně slunečno a i když ne přímo slunečno tak maximálně lehké přeháňky a mrholení, které jsme ale stejně uvítaly, protože nám tak umožnilo vidět všechny místa v jejich pravé melancholické náladě. Pršelo nám jediný den, a tak jsme toho využili k výletu do Pont-Avenu. Na konci devatenáctého století zde maloval mimo jiné Paul Gauguin a vznikla zde tak komunita jedněch z nejlepších malířů své doby. Naše kroky samozřejmě vedly hlavně do místní galerie, plné úžasných obrazů které nás dokonale nabyli do další práce. Bylo úžasné sledovat jak malíři 130 let před námi zápasili se stejnými problémy v zachycení těch samých míst v jejich jedinečném kouzlu. Připadali nám najednou jako nějací bratři ve zbrani a my z nich čerpali. Z jejich chyb, řešení, objevů a nápadů.

 

Lodní hřbitov v Rostellec. Zde jsme strávili celý den. O lodních hřbitovech jsem již psal, nelze však popsat zvláštní atmosféru takového místa. Myslím, že to trochu víc působí na chlapy. Voní to dálemi, nebezpečím a dobrodružstvím a jako by se každý trochu uzavřel sám do sebe s vlastními pocity a zádumčivostí. Příjemně nám to osvěžil majitel (námořník) toho pozemku, který vyšel ze svého domu, aby se podíval na naše práce a prohodil s námi pár vět. Poradil mi s obrazem, v technické záležitosti. Upozornil mě, že jeden kýl lodi mám moc zakulacený a že to je typické pro Řecké lodě, zatímco Francouzské mají kýl rovný a dole v ostrém úhlu podtržený. Taková rada mi přišla skutečně vhod a často jsem na ní myslel v dalších lodních kresbách. (obraz kterého se to týkalo přidám příště).

 

 Útesy u Pen Hir. Hodně šikovné místečko. S Adamem a Davidem se nám podařilo najít místo, kde jsme byli jednak zezadu chráněni skálou před větrem (alespoň přímo do zad) a zároveň i mimo cesty kudy chodili turisté. Výhled byl prostě famózní a můžete ho trochu více nasát z videa kde přímo na tomto místě krmíme racky, kteří nám tu dělali společnost.

 

 

 

Ve chřtánu obra. Kluci si chtěli namalovat památný kříž věnovaný utonulým námořníkům, ale já si potřeboval namalovat něco jiného, tak jsme se rozdělili. Když jsme byli na útesech asi dva dny předtím, tak mě zaujalo jedno méně přístupné místo, kam bylo nutno si kousek zajít, takže se tam nekonali žádné promenády. Odtamtud se ale nabízel přímo úchvatný pohled na zátoku v nepřístupné nádobě ostrých kamenů, po obou stranách sevřenou velkýma a vysokýma čelistma skal. Moře tam skutečně vřelo a dával svou nepřístupnost velmi hlasitě najevo. Skutečně jsem si připadal jako Jack v říši obrů.

 

Mé oblíbené Útesy, které jsem si pojmenoval Hodný a Zlý. Zde jsem je zaznamenal v jiné barevné náladě než na prvním akvarelu (článek 1). 

 

 

Tenhle obrázek je úplně z jiného soudku, ale vznikl také v Bretani a tak ho sem dám. Je celý z hlavy a dovedli mě k němu poměrně osobní vnitřní pocity, tak se o něm nebudu moc rozepisovat. Ale dovolím si zajímavou poznámku o Bretani. Je zde podezřele málo mladých lidí. Fakt, narazit zde na mladé hezké Francouzky bylo v podstatě nemožné. Ne že bych sem jel s jakýmikoliv úmysly, to opravdu ne, ale jsem zvyklí si plnit hlavu obrazy žen. Skutečně si ženskou krásu a rozmanitost užívám, je to mé oblíbené malířské téma a tak mám koukání po ženách prostě jako součást běžného života (ostatně jako každej chlap, ale řekl bych, že asi o dost intensivnější). Musím přiznat, že mi to po pár dnech přišlo poměrně tristní…

 

Kostely v Bretani

Přiznám se, že jsem na církevní památky nikdy moc nebyl. Vždy mi vadila přezdobenost a účelná monumentalita, před kterou se měl člověk roztřást a připadat si malý a bezvýznamný. Nicméně kostelíky zde jsem si vyloženě oblíbil a doteď mě trochu mrzí, že jsem si žádný nenamaloval. Nevadí, doženu to při příštím pobytu. Kostely měli jeden velmi zvláštní rys a tím byla kombinace křesťanství a pohanství Keltů. Kostely byli poměrně strohé, převážně nízké a tím spíše útulné a přívětivé. V kombinaci se zapálenými svícemi, obnaženým dřevem i kameny, to bylo skutečně vřelé a člověk se tam cítil dobře. V jednom jsme viděli pod stropem zavěšené modely rybářských lodí, záchranné kruhy vedle Krista nad oltářem, jinde zase hrubé dračí hlavy tesané přímo do příčného trámu nad hlavami (připomínalo to sály nějakých severských válečníků). Z vnějšku byli kostely také úchvatné a žádné dva nebyli stejné. Mnohdy se v nich odrážela námořní tématika, jako třeba chrliče v podobě lodních přídí, nebo kotvy, záchranné kruhy a plachty vysekané přímo z velkých kamenů z nichž kostely byli stavěné.

 

 

Locronan. Středověká vesnice udržovaná ve svém krásném historickém hávu dodnes. Často se využívá pro natáčení Francouzských (a mnohdy i zahraničních) historických filmů. Honza říkal, že se zde točili například Tři mušketýři. Kouzlo toho místa je naprosto nezpochybnitelné a hodně o tom vypovídá i to, že jsme sem původně jeli jen na dopoledne, s úmyslem odpoledne už být zase jinde, ale zaskli jsme se tu opravdu na celý den. Tento obrázek je poměrně nepovedený. V jednom okamžiku se tak přehouplo slunce, že se úplně převrátili stíny. Já to včas neidentifikoval a vytmavil co mělo být světlé. Tím jsem to naprosto zploštil. Adamovi se v tom okamžiku stalo to samé 🙂 , on to ale zachránil večer v postprodukci. Já to nechal jak to bylo.

 

Byl jsem z předchozího obrázku a toho jak se mi nepovedl tak naštvanej, že jsem si chtěl spravit náladu na jednom průčelí domu. Jenže mi v půlce práce úplně došli baterky. Předchozí mnohadenní malovací maraton mě prostě vyčerpal. Během malování mi došlo, že to dělám s nechutí, strojově, spíše pro výsledek než pro proces a tak jsem si řekl „DOST“. Přestal jsem malovat a řekl, že si počkám na tu pravou touhu, jak to má být. Obrázek je tedy naprosto nedokončený, ale zase dokumentuje výtvarné procesy, nálady a obtíže celého vzniku.

 

 

Vraky lodí v Camaretu. Druhý den jsem byl hned ráno zase nadrženej vyrazit ven a malovat, takže naštěstí krize nebyla dlouhá. Lodě mě fascinují svou nádhernou, elegantní tvarovostí, která je naprosto geometricky nepolapitelná. Je opravdu nutné jí vypozorovat a pomazlit se s ní. Tohle malování jsem si užil naplno. Výsledek na první pohled tolik nezaujme, ale když mu věnujete čas, skrývá se tam jistá vypravěčská rafinovanost. Výborné bylo, že během malování přijel na kole týpek se psem a houslema. Začal nám tam fidlat nějaké námořnické odrhovačky a napojení s loděmi jako by ještě zesílilo. Krásný zážitek.

 

 

Západ slunce na Pen Hir. Budu se hodně opakovat když zase budu psát o neskutečné kráse, jedinečnosti a nepopsatelném zážitku, ale prostě nejde jinak. Takový západ slunce jsem nikdy neviděl. Fakt jsem si to užil a zůstalo ve mně hodně hluboko vpálený. Víc říct nejde. Jen jedna poznámka k zajímavému detailu v obrázku. Vlevo na útesu, když se pořádně podíváte, stojí člověk. Asi to byl nějaký lezec, ta skála je naprosto nepřístupná, vůbec nechápu jak se tam dostal. Stál tam, a sledoval západ slunce asi minutu, pak mi zmizel, ale stihl jsem ho nakreslit. Ta velikost odpovídá realitě, tak alespoň máte představu o velikosti útesu.

 

 

Ostrov Ouessant si nechám do vyprávění na příště. Toto je poslední malba ve skicáku. Není moc dobrá, ale ani úplně na prd. A mám alespoň jeden maják 🙂

 

Děkuji Vám za pozornost a za týden nashle u třetího dílu.

One Reply to “Bretaň část 2.”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *