Bretaň část 3.

Prší, je pošmourno, zima… konečně.

Vzpomínám si, že déšť býval běžnou součástí počasí. Pršelo, nebo svítilo slunce. Kdy tomu tak bylo? To jsem byl asi ještě dítě.

 

Usedám k psaní třetího, posledního článku o Bretani. Je to trochu zvláštní pocit. Je to jako bych to celé uzavíral a odsouval tím do šuplíku „kdysi“. Možná i proto mi tak trvalo, než jsem si k psaní konečně našel čas, nechtěl jsem to uzavřít. Budu se prostě muset do Bretaně vrátit, ale až za rok?

 

Ženy v sauně
Tento obraz moc do konceptu Bretaně sice nezapadá, ale já ho sem přesto vkládám. Jedná se totiž o obraz, který jsem namaloval v noci před odjezdem. Renatě se zdržel let z Ameriky do Čech a tak jsme museli přeložit odjezd o den později. Já však už byl v ateliéru a přece nebudu v noci jen tak spát. Vzal jsem jedno z pláten připravených na plenér, našel jednu svou starou skicu, kterou jsem nikdy nerealizoval a pustil se do práce. Ještě jsem se stále nerozhodl, jestli se mi obraz líbí, nebo ne. Nechám ho zrát…

 

 

 

Útesy pod Pointe du Toulinguet
Naše první Bretaňské olejomalování. První kontakt s mořem v této podobě byl ohromující. Přesně tam ale také začala první svízel. Bylo to něco úplně nového. Aha, a jak se to dá namalovat. Nával pocitů byl přímo zahlcující a orientace mezi čistě vizuálními dojmy a vnitřní bouří se těžko krotil. Místo jsme si našli na svahu kus od cesty pevnosti Pointe du Toulinguet. O uměkčení  (Honzíkův termín, který se velmi rychle zaběhl) se v tomto případě nedalo moc mluvit, protože strdí v tom místě bylo poměrně nepřátelské a odmítavé. Přesto jsme se tam rozdělali a pustili do práce. Nakonec jsem s výsledkem celkem spokojený a myslím, že vzhledem k tomu POPRVÉ to ještě celkem klaplo.

 

 

Hodný a Zlý
Tohle malování byl opravdový zážitek. Byli jsme tam všichni a myslím, že bychom se shodli na novém termínu Adrenalinové malování. Vítr byl naprosto nemilosrdný a nejen že jsme byli brzo vyfokaný na kost, ale hlavně nám bořil stojany, plátna barvy a zkrátka vše. Deska na stojanu se mi vždy rozvibrovala tak, že mi nabíhala na štětec a já si jí musel přidržovat paletou. Stojan mi asi dvakrát celý spadnul, když jsem lehce polevil v pozornosti a plátno(deska) je v levém horním rohu natržená. V malbě jsou opravdu jizvy z boje. Jednu chvíli mi vítr šikovně podebral paletu na ruce a s neuvěřitelnou silou mi přetočil zápěstí a připlácl paletu na bundu. Malování mě však pohltilo a já se musel chvílema smát jako magor, protože to drama mi přišlo, jako by se příroda bránila tomu abych jí zaznamenal a já byl o to umanutější.  Nakonec plátno skončilo na zemi, zatížené kamenama, což vymyslel David, po tom co málem skončil jeho stojan v moři.
Jak vnímám výsledek? Rozhodně jsem si vědom spousty chyb a věděl jsem to už tam, ale když si vzpomenu na podmínky ve kterých jsem maloval, tak mi to vlastně přijde jako docela zábavné dílko.

 

Chtěl bych zmínit své společníky. Bylo nás šest. Jan Mastik, Adam Windsor, Renata Schwarzová, Jaromír Král, David Votrubec a já. Myslím, že se skupinka vyvedla, v podstatě jsme se nehádali, byli jsme schopni kompromisů, společně jsme si vařili a dokázali se i hezky zasmát. Každý z nás byl jiný a tak trochu blázen, a proto jsem z výsledné pospolitosti o to víc nadšen. Nejčastěji jsme chodili s Adamem, protože jsme se navykli dělit o víno a celkem si sedli i ve volených místech a námětech. Každý ze skupiny měl třeba trochu jiný výtvarný zájem a tak jsme se někdy rozprchli, na útesy, do uliček, do přístavu. Jindy třeba vyjeli všichni autem, protože těch krámů na tahání bylo moc a strávili tak i den pohromadě. Nijak jsme si nepřekáželi, nijak se nebrzdili, byla to opravdu docela symbióza.

 Tímto způsobem tedy ještě jednou svým kolegům děkuji.

Bárky
Lodní hřbitovy jsou podivná místa, která by tématicky vystačili klidně na celou dobu našeho pobytu. Tento byl u místa jménem Rostellec. Strávili jsme tu celý den, ale o tom už jsem psal v předchozích článcích. Když jsem se pouštěl do malování, tak jsem vůbec neměl představu o tom jakým stylem budu pracovat. Zvolil jsem si paletu, na mě poměrně netradiční barvy, a pustil se do díla. Venku bylo celkem ponuro a mě se tam stále míchal ten pointilismus. Neměl jsme v plánu se jakkoliv bránit, ale snažil se spíše poslouchat a nechat se vést. Pes tam skutečně byl, i když samozřejmě ne oranžový.
Večer jsme se s ostatními shodli, že je to zvláštní obraz, a nejvíce v tom, jak silně reaguje na okolní světlo, jak kdyby byl úplně jiný na přímém slunci, když je zataženo a nebo ve světe interiéru. To je samozřejmě u každého obrazu, ale v tomto případě, to fungovalo dvojnásob a jako by tak obraz dostával hned několik různých vyznění. Občas si říkám, že se mi nelíbí, ale pak se do něj zase jindy zahledím a jsem z něj i nadšený.  Tak nevím…
Ponořený do práce 🙂

 

 

Hrst hrachu
Tak se tyto útesy skutečně jmenují. Byl krásný slunečný den, a my se s Honzíkem skutečně uměkčili. Našli jsme si famózní místo, kam nezasáhli ani turisti chodící z Pen Hir. Bylo to na ostrém útesu, ale tak šikovně položené, že jsme měli skálu v zádech a tedy závětří a pohodičku. Tady jsme strávili podstatnou část dne a konečně si opravdu užili klidné malování. Světlo nás trochu zlobilo, protože se nám posouvalo rychleji než jsme potřebovali, ale s tím se holt musí venku počítat. Obraz je tak výrazně klidnější než všechny ostatní a přiznávám, že se na něj dívám opravdu rád. Přemýšlel jsem o postprodukci a upravit některá místa, ale nakonec jsem se rozhodl ponechat mu autenticitu.
Honzík při obědě. Nejlepší místo na picnic 🙂

 

 

 

 

Pláž
Předposlední den jsme se s Adamem vydali hledat osamělý domek s modrými okenicemi, hezkým stromem a ideálně ještě chryzantémy. Pár domů už se našemu ideálu podobalo, ale žádný nebyl dost „ten“. A tak jsme skončili na pláži. Koupačka v moři, popíjení, další koupačka, popíjení, malování, a další koupačka. Tentokrát jsem maloval akrylem, aby šli plátna snadno přenášet. Při malování jsem pořád hrabal nohama v písku, podupával, odkopával a užíval si tak nové pocity během výtvarného procesu. Měl jsem z toho dobrý pocit, ale pak mě zaskočil odliv. Vše se mi tak dramaticky změnilo, že jsem na to nedokázal dostatečně hbitě reagovat, a celý proces tak zatuhal, že jsem to raději ukončil. S obrazem nijak zvlášť spokojený nejsem, ale ani mě neuráží.

Když jsme byli na pláži, musel jsem si postavit ženu z písku. Ten písek byl naprosto boží a práce s ním mě přímo pohltila. Naprostá ztráta pojmu o čase způsobila, že moře, které mi předtím tak neurvale odešlo když jsem ho maloval, se zase rozhodlo vrátit podívat, co že to dělám. Sochu jsem tedy nedokončil, ale video a fotky jsou z toho pěkné a poetické.

Poslední den v Camaretu jsem se rozhodl malování už odložit a soustředit se také na to, abych si odpočinul a co nejvíce se před odjezdem nabyl. Adam zarputile maloval dál, i když jsme to proložili zase několikerým koupáním v moři. Zatím co Adam maloval, já se pustil do další ženy z písku. Tentokrát ve fázi odlivu a tak s předpokladem dostatku času na dokončení. To se mi skutečně podařilo a já se těšil  jak jí voda rozebere. Času bylo ještě dost a tak jsme se skákli naposledy vykoupat a rozloučit s mořem. Když jsme se vrátili, tak byla má asi dvouhodinová práce celá rozhrabaná od psa… 🙂
Adam

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Západ slunce na Pen Hir
Tento výhled na zapadající slunce jsem měl možnost si namalovat o dva dny dříve do skicáku, a tak jsem měl poměrně jasnou představu o tom, co chci. Šlo mi o maximální syntézu celého výjevu a až schématické působení. Je to na mě asi hodně netradiční práce a spoustu lidí překvapí, ale já ten obraz miluju.
Je to přesně to co jsem chtěl namalovat a ani jsem nemohl doufat, že se mi to takhle podaří. Přesto že věřím, že se mnou spousta lidí nebude souhlasit, tak jsem přesvědšený, že jo to má nejlepší práce z celé Bretaně. Takhle jsem ten famózní západ slunce prostě viděl!

 

 

Asi by se hodilo nějaké slovo závěrem…

Já jsem se ale rozhodl, že toto není žádný závěr, ale teprve začátek.

 

Děkuji za pozornost, mějte krásný den

VVK

3 Replies to “Bretaň část 3.”

  1. Václavě, krásně sepsáno, hezky se to čte a vrací mě ve vzpomínkách to zpátky.
    Ten poslední obraz je parádní, ještě ta „Hrst hrachu“ se mi dost líbí.
    Ať se ti daří!

  2. Moc pěkně jsi to napsal a obrazy jsou super všechny. Každý trochu jiný styl a cítění, a tak to má být 🙂

  3. To je na knihu, krásně popsané pocity, krásné hledání, souznění… a nakonec i obrazy :-)) Ne ty nejsou nakonec! Ty jsou prostě skvostné a prostě jsou a nejdou řadit…Nejhorší pro mne je, že dokonce mám pocit, že jsem některé malovala já, až tak mě to vsáklo… Za mě díky, trochu závidím, ale přeju.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *