Krajinomalba je skvělá, protože…

Dříve jsem rozhodně nepovažoval za krajináře, ani nevím, jestli bych se tak tituloval teď. Je však pravda, že mě toto téma baví čím dál víc.

Není to ještě ani měsíc, co jsem se vrátil z Bretaně. Byl jsem tam již podruhé a minule jsem se rozepsal dokonce do tří článků. Vše důležité tedy již bylo řečeno a já se nechci opakovat. Proto jsem se rozhodl, pojmout tento článek spíše jako takové zamyšlení nad samotnou krajinomalbou.

První letošní Bretaňský akryl. Útesy, strdí, moře. Ten kříž v dáli je Pen Hir.
Kousek od pláže kotvila krásná plachetnice. Trochu mi komplikovala práci tím, jak se pořád otáčela. Do malby jsem celkem dost používal akrylové fixy.

Dříve mě tohle téma moc neoslovovalo, protože mi naše krásná, Česká krajina, nepřipadala dostatečně … asi dramatická, aby ve mně probouzela potřebu jí zaznamenat. Ač jí rád navštěvuji a obývám, je to taková milá a bezpečná zahrádka. Témata, která jsem se rozhodl malovat, ve mně vždy musela způsobit nějaké hluboké pohnutí, vzbudit emoci, touhu, hněv, smutek, zkrátka mě, jak se říká, nakopnout. Toto se povedlo Bretani. Je surová, mlžná, sychravá, strohá, hlasitá, kamenná, mokrá, slaná a pichlavá, ale i slunná, voňavá, silná, dostupná, upřímná a přímá. Ve své strohosti, jako by mi odpovídala na spoustu životních otázek.

Pen hir. Tento obraz je v podstatě velmi zjednodušený a má, až grafickou podstatu. Rád bych ho také jako grafiku zpracoval. Bohužel můj telefon naprosto odmítá fotit tyrkysovou barvu, tak je zde tedy obraz barevně velmi nepřesný.

 

Po týdnu pobytu začalo moře konečně bouřit. Těžké to téma, ale o to zábavnější.

 

A tak jsem si začal zvykat na to, naházet si na záda vercajk, židli, stojan, víno, doutníky, vzít si pár desek na malování a vyrazit na „lov“.

Tento rok jsem si tedy, kromě zmíněné Bretaně, dal ještě plenér na Vysočině s Lenkou Jůnovou. A k mému velkému údivu mě i ta naše líbezná krajinka začala velmi bavit. Už jsem si jí samozřejmě párkrát namaloval i dříve, ale letos jako bych v tom opravdu našel zalíbení. Asi je to i tím, že si začínám formovat vlastní vypravěčský jazyk, možná tím, že mám k vysočině vztah už od mala, možná tím, že jsem teď tak nějak klidnější a nepotřebuju hledat jen drama. Kdo ví, každopádně si to hodně užívám a těším se na další podobné akce. Příští rok si jich chci naordinovat co nejvíc.

Rybník s názvem Řeka, východ měsíce, akvarel A5.

 

Zákoutí u rybníčku jednoho zámeckého parku na Vysočině, jehož název si nemohu vybavit. Obrázek působí až abstraktně a já si pořád nejsem jistý jestli se mi líbí, nebo ne. Občas se něj nadchnu, podruhé jsem velmi kritický. Asi to nechám na vás 🙂 Akvarel A4

 

Vysočina, břízky u cesty mezi dvěma vesničkami. Akryl, deska A3

 

A proč že je tedy krajinomalba tak skvělá?

Myslím, že hlavně proto, že krajina si prostě JE. Když se vydáte hledat co namalovat, tak jste oproštěni od vymýšlení tématu, budování obsahu, komunikací s modelem a nutností si něco aranžovat. Krajina si JE a vy si tam tak chodíte a jen si hledáte. Jste jí buřt a vůbec jí nemusíte přesvědčovat, aby se vám svlékla, nemusíte zkoušet se vším hýbat a vymýšlet jak to co nejlépe poskládat. Je to vlastně trochu jako začít tím, že vstoupíte do obrazu, pohybujete se v něm a koukáte, co byste tak odvyprávěli. Vše je tam již vymyšlené. Pak vás něco zaujme a hurá na to.

Stvořidla, akryl, deska A3. To bylo obzvláště příjemné malování. Seděli jsme na obrovských balvanech a hudebně nás doprovázelo jen hlasité šplouchání a zurčení nezastavitelné vody. Obraz naživo působí velmi příjemně, až na to nebe, které jsem se chystal v postprodukci předělat, ale už je celkem jisté, že k tomu nikdy nedojde.

 

Soumrak u řeky Sázavy, akryl, deska A3. Sice to bylo u řeky, ale dále od jejího toku, a tak není v obraze vůbec zachycena. Chaloupka však natolik zaujala, že jí nešlo nemalovat.

 

Je to nejsnazší forma hledání námětu. JDI A DÍVEJ SE.

Dále je také krajina přístupná i lidem, kteří nemají ještě tolik odmalováno. Jistě je dobré znát základní zákonitosti stavby, perspektivy a kompozice. Ale když například nedodržíte přesné proporce stromu před vámi, málokdy je to opravdu viditelné, na rozdíl od lidské figury, portrétu, budov, nebo čehokoliv vyrobeného člověkem.

Práce v plenéru má ještě jednu „nevýhodu“ a tou je proměnlivost světla a počasí. Je nutno mít před přírodou trochu náskok. Když například budete chtít malovat východ slunce, je dobré být na místě tak o hodinu dříve. Vše si zakreslíte a rozvrhnete a pak jen čekáte na samotný akt scény. Já mám však tento lov rád a právě proto jsem dal slovo nevýhoda do uvozovek. Je to totiž takové malé, soukromé dobrodružství, lov, výzva.

 

Svítání v Camaret-sur-Mer, akryl, velikost desky asi 50×60. Velmi strohá atmosféra, odfiltrovaná od všech ruchů. Ranní malování mě velmi bavilo a rád bach takhle pokračoval ještě alespoň měsíc, abych mohl práci porádně doladit a najít si ten nejlepsí možný přístup.

 

Vy vs. příroda.

Pokud tedy výtvarničíte a ještě jste si tohle odvětví nezkusili, tak hurá do toho. Venku je nekonečno námětů a stačí je sebrat a odvyprávět.

S přáním dobrého dne

Václav

One Reply to “Krajinomalba je skvělá, protože…”

  1. Skutečně – neskutečné pocity prožívám při vnímání Tvých obrazů z Bretaně.
    Jsou provokativní, majestátní. Objímají mě svou hrdostí, barevností, strohostí, rozervaností i klidem.
    Jsou to symfonické básně plné vášně a opravdovosti.
    Těším se, až se na výstavě na ně budu dívat z očí do očí. Díky

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image