JAK JSEM SI ZALOŽIL ŠKOLU

Svět je živý obraz.

Výtvarná tvorba je mým základním pilířem asi odjakživa, jen jsem si to určitou část života neuvědomoval. Rozepisovat se o tom, co bylo před ateliérem a co vše vedlo k jeho založení, by znamenalo začít povídání někde v dětství a dále popis celé mé cesty životem. Nemám rád epickou obsáhlost a ani vás nechci unavovat a tak se pokusím vše maximálně zestručnit a přitom zachovat návaznou srozumitelnost.

Ateliér jsem nezaložil pro to, že bych toužil učit, ani pro to, abych mohl podnikat, ani pro to, abych si honil ego. Založil jsem ho pro to, abych mohl odejít ze zaměstnání a hlavně, abych mohl MALOVAT.

Dokonce jen myšlenka na to, že bych učil, předstoupil před lidi a něco jim vykládal, byla pro mě naprosto nepřijatelná. Už jen z té představy mi bušilo srdce, stahoval se žaludek a bylo na zvracení. Ale jak to tak bývá, ty nejnepravděpodobnější situace se často uskuteční.

V rámci tréninku kresby jsem se dohodl s kamarádem, že se budeme každý čtvrtek scházet u něj doma a společně zpracovávat různá zadání. Časem se k nám vždy na chvilku někdo přidal a zase zmizel a tak se to chvíli táhlo. Tendenci, kecat do toho ostatním, jsem nikdy neměl, ale zjistil jsem, že mám docela náskok a také, že mi jde rychle určit a popsat podstatu chyby v obraze. A tak se na mě začali ostatní obracet o zhodnocení a kritiku. No a to byla první chvíle, kdy jsem začal přemýšlet o učení.

Další důležitý impulz byla komunikace s Ninou Mainereovou, která vede úspěšný Pražský ateliér. Měl jsem v té době u nich vystaveno několik obrazů a ona chtěla zřídit něco jako síť ateliérů, které by si přeposílali studenty, když by byla poptávka na učení v jiném koutě Čech, než v Praze. V severních Čechách tenkrát žádný výrazný ateliér nebyl a tak se mě zeptala, jestli bych tu nechtěl nějaký založit. To mi přišlo smělé, ale zároveň celkem vzrušující představa, budovat si tu takové místo. Nina mi dala několik rad do začátku, s čím se sama nejvíce potýkala, co bylo dobrý a co ne a já, takto poučen jsem se dal do díla. Rady od Niny a má vlastní vize byla jediná výbava, co jsem měl.

 

AMERICKÝ SEN

To je trochu nadnesené, ale lze říci, že přesně touto cestou jsem se vydal. Neměl jsem kapitál, chodil jsem do práce, měl jsem ženu a snažil se i rodině žít, zároveň po nocích malovat, a ještě jsem se staral o svůj předchozí, kreativní, projekt/podnikání, který jsem musel udržovat v chodu, aby sám na sebe (splátky) vydělával. No a tak jsem se rozhodl, sehnat si prostory, které slouží jinému účelu a kde bych mohl výuku provozovat jen za hodinový nájem. To sice znamenalo, že můžeme jen kreslit tužkou do skicáků a nemohu si to tam celé přizpůsobit obrazu svému a hlavně potřebám ateliéru, ale na začátek dobrý. Tak jsem si zařídil dva kurzy a začal učit.

Samotné učení a prolomení ostychu byla neuvěřitelná osobní výzva a myslím, že jeden z největších milníků mého duševního a osobnostního rozvoje. Nicméně, jde všechno! 

A tak jsem vydělal první peníze, za které jsem nakoupil to nejdůležitější, stojany. Další krok byl jasný, potřebuji vlastní prostory. První ateliér byl v Moskevské ulici. Byla to jedna hlavní místnost, sklad a sociálka. Vstup rovnou z ulice, nájem dobrý, jen trochu vlhko a nízké stropy (musel jsem všechny stojany zaříznout). Před otevřením bylo vše dost na knop, vymalovat, přidělat police, sklápěcí stolky, a vše uzpůsobit tak, aby byl prostor co nejvariabilnější. Vše jsem si dělal sám, jen s pomocí jednoho kamaráda, který mi byl vždy k ruce a v závěru hurá akce den před otevřením, kde jsem zapojil širší společenství přátel a známých.

Další část mých představ byla o tom, že jsem chtěl ateliér hned zpřístupnit i dětem. Bylo mi jasné, že ty já učit nebudu a tak jsem hledal, až jsem našel, Kateřinu Kopečkovou. Komunikace byla dobrá a bylo zřejmé, že nám to spolu půjde. Ona děti, já dospělé. A v této sestavě tedy proběhl první semestr. Bylo to krásné období a já si jasně vzpomínám na ten neuvěřitelný pocit, když jsme nad vchod připevnili první ceduli s nápisem ATELIÉR VÁCLAVA KOVÁŘE. S dalším semestrem jsem přibral nové dva lektory, Honzu a Ondru Mastiky a pak už to bylo rozšiřování s každým dalším semestrem. Agendy kolem vedení ateliéru přibývalo a já stále ještě chodil do práce, a tyto činnosti plus učení, plus snaha o rodinný život, plus snaha tvořit a malovat byli čím dál náročnější a já doteď nechápu, jak jsem to mohl stíhat. I přes časové, fyzické a mentální vypětí, však toto období považuji za opravdu krásné, protože bylo jasné, že vzniká něco více, než jen nějaká firma.

A tak ateliér rostl z vlastních zdrojů. To co se vydělalo, jsem vždy protočil do růstu a rozšiřoval, rostl a zvětšoval. První půjčka na ateliér byla až s příchodem třetích, aktuálních prostor, protože tam už byli nutné větší investice do přestavby. O tom ale později.

 

KRIZE

Párkrát, za ty čtyři roky ateliéru se mi stalo, že jsem už byl tak vyčerpán, že jsem si říkal, jestli to nezabalím. Při jakékoliv činnosti je vždy důležité to, co vkládáte vs to, co získáváte. Mé časové investice a nálev energie byly mnohdy tak velké, že jsem si říkal, co že mi to dává? O penězích nelze vůbec mluvit, protože první dva roky jsem si ani neplatil žádnou výplatu. Radost z učení a růstu, to mi něco málo přinášelo, ale nebylo to dost, abych na tom shořel. Největší odměnu jsem asi vždy viděl v závěrečných vernisážích. Když se sešla celá ta obrovská komunita, která v ateliéru vznikala, tak jsem měl určitý pocit hrdosti a zadostiučinění. Všichni ti lidé, kteří se v ateliéru našli, začali tvořit, začali si žít svůj malý sen, nebo si jen chodili do ateliéru odpočinout od toho všeho marastu venku. Vidět to vždy takhle pohromadě mi přišlo důležité a tak nějak větší než jsem já.

 

POSLEDNÍ VERNISÁŽ VE VARŠAVĚ

Na poslední vernisáži jsem však tento pocit nedokázal najít. Najednou jsem cítil, že je tam strašně moc lidí, které vůbec neznám. Pohyboval jsem se tam jako na akci někoho úplně jiného. Můj dojem zásluh byl pryč. A já si říkal, že by se to celé mohlo odehrávat i beze mě.

Přitom, jak je ateliér veliký, kolik tu učí lektorů, kolik je tu studentů, je jasné, že jsem začal pociťovat toto odcizení. Měl jsem stále své studenty i spoustu známých v jiných kurzech, ale zároveň dav lidí, pro které jsem byl jen nějaký ředitel, principál, nebo podnikatel. Ti, kdož chodí na mé kurzy, mají možnost mě vnímat a myslím, že i poznat. Vědí, jak funguju, jaké mám názory na život, že nic nehrotím a vše beru s humorem, že jsem trochu pankáč a životem proplouvám bez tlaku na cokoliv. A já mohu poznat je a pokusit se tak změkčit jim případné trápení vnějšího světa, někdy vyslechnout, popovídat, povzbudit, nebo je prostě nechat odpočívat. Se svými studenty mám vztah. Se studenty ostatních lektorů spíše klientskou vazbu. A tak to nechci.

A tím, že mě ti lidé neznají, tak mě i jinak vnímají. Když se pak toto vnímání začne projevovat v různé nespokojenosti, výčitkách proč je v ateliéru tohle takhle a ne jinak, nebo co jsme kde udělali špatně, tak si říkám, že jsem v pozici, kde být nechci. A nejvtipnější je to, že si spousta lidí myslí, že z toho mám peníze.

 

PRACHY PRACHY PRACHY

Peníze mě vždycky štvaly. Když jsem byl mladší, tak jsem samozřejmě snil o tom, jak vydělám balík a budu si žít. Vše okolo sebe si upravím na míru a budu mít tolik peněz, že je nebudu vůbec muset řešit. Tenhle pohled na svět se mi docela rychle měnil a peníze jsem začal postupem času nesnášet. Když je člověk ve vztahu a společné domácnosti, tak má závazek nosit domů peníze, udržovat stabilitu a koukat do budoucna. A tím vzniká svázání sebou samým, zodpovědností, penězi.

V době založení ateliéru jsem pracoval jako skladník. Jak jsem psal výše, ateliér jsem založil s nulovou finanční investicí, ale vše co jsem začal kurzama vydělávat, jsem protáčel zpátky do růstu. Po prvních dvou letech jsem měl za sebou obrovský kus práce, za který jsem si ani jedinkrát nevzal výplatu. Peníze pro život jsem vydělával jako skladník v klasické osmihodinovce, pro ateliér pracoval po odpoledních, večerech a nocích. Takže finanční toky byly nájem, spotřeby, výplaty lektorům, materiály, a hlavně marketing. Přibližně po dvou letech fungování aťasu, jsem udělal velké životní změny, které nebyli lehké ale byli zásadní. Odešel jsem z mnohaletého vztahu. V okamžiku, kdy jsem začal zodpovídat sám za sebe, tak jsem se dokázal i přehodit do módu, kdy si můžu dovolit být chudý. Skončil jsem tedy i v zaměstnání a začal si z účtu ateliéru vyplácet pravidelnou výplatu.

Má výplata je doteď nižší, než kolik jsem měl jako skladník. Ale, zároveň žiju tak, že ani víc nepotřebuju. A tady nastal okamžik, kdy jsem se konečně od peněz osvobodil.

 

 

PENÍZE JSOU ENERGIE, KTERÁ JE V NEUSTÁLÉM POHYBU

Jsou trochu jako řeka, přitékají, odtékají. Někdy se koryto řeky zaplní, jindy je sucho, že lezou kameny.

S tím, jak ateliér rostl, tak se zvětšil i pohyb peněz. Problém je asi to, že čím větší příjem, tím větší je i výdej. Za marketing se v začátcích platilo v rámci stovek a tisícovek, teď už jsou to desetitisíce. Měsíční platby za provoz, které byli do 15 000Kč, se změnili v odchod 100 000Kč každý měsíc. Větší prostor, daleko větší náklady na vytápění, elektřinu, vodu. Větší výdělek, větší daně. Provozování kurzů, do kterých je málo přihlášených lidí, takže se sotva sami zaplatěj.  Ale co, dokud to všechno nějak vychází, tak jedeme dál.

I když se tým ateliéru rozšířil o Veroniku v administrativě a Barboru v marketingu, které převzali výrazný podíl práce s vedením (také za minimální apanáž, ale spíše z nadšení ve spoluúčasti této komunity) jako by se stejně všechna ta činnost spíše ještě roztříštila na dalších tisíc drobností které je potřeba pořád schvalovat a věnovat jim pozornost.

Tento rok jsme měli za marketing největší výdaje, ale nárůst studentů tomu už tak neodpovídal. Já už svou pozornost od všech těch podnikatelských věcí odkláněl, protože já JSEM MALÍŘ a ten přetlak neuskutečněné tvorby už byl moc velký. Chci malovat, malovat, malovat a místo toho řeším tisíc drobných i větších problémů spojených s chodem ateliéru/komunitního místa. S penězma jsme moc dobře nevyšli. Ale co, to by nebyl takový problém, peníze bych sehnal, udělal bych nějaké nové finanční plánování a dostal vše pod kontrolu a deficit postupně dorovnal. ALE PROČ? PRO CO?

Ateliér jsem nikdy neprovozoval jako prostředek ke zbohatnutí, ale jako osvobození z klasického zaměstnání a hlavně, ŽE MĚ TO BAVILO. A dělal jsem to dobře, dokonce moc dobře. Ne jako podnikatel, ale jako člověk.

KONČÍM S VÝTVARNOU ŠKOLOU

Nechci, aby to vypadalo tak, že končím kvůli penězům. Já jich opravdu potřebuju naprosté minimum. V dnešní době v západní společnosti ani nejde zemřít hlady. Nepotřebuji a nemám auta, domy, bazény, drahé dovolené. Nemám téměř nic, až na pár kusů nábytku a vybavení ateliéru. Nemám nic a stejně jsem šťastný. Mám barvy a štětce a ohromnou chuť tvořit. A to, co jsem si teď nadělil je ČAS, čas tvořit. TO JE TEN DŮVOD, PROČ KONČÍM.

NECHÁM SI SVÉ KURZY

Nechám si své kurzy, abych měl nějaký základní příjem a uplatil prostory, ve kterých chci nadále zůstat. Ale také proto, že mě to baví. Baví mě učit, potkávat se s lidmi, kteří mají zájem o to, abych je učil. Baví mě to odlehčení a přímá komunikace. Chci, aby mě studenti ateliéru VK znali jako člověka a ne jako jméno, a já chci znát je.

Další velký projekt, na který se zaměřím, je kultivace trhu s uměním. Sdružování a podpora skvělých výtvarníků. Vrácení originální malbě její hodnotu v očích veřejnosti a kupců. Možná dokonce vrácení umění zpátky lidem, z rukou „akademie“, která už nemá o lidství a pravdě nejmenší ponětí.

Nadšení, energie a touhy něco budovat a vytvářet, mám zkrátka stále dost. Jen jí musím zase otočit jiným směrem.

LIDÉ A POKRAČOVÁNÍ MYŠLENKY

Dobré myšlenky táhnou dobré lidi. A tak i lektoři, kteří do ateliéru postupně přicházeli, jsou nejen dobří výtvarníci, ale také fajn lidi a nadšenci. A právě díky tomu (jak jsem i předpokládal), nic nekončí. Celá parta se dala dohromady a pod hlavním tahounem Kateřinou Kopečkovou, zakládají místo, kde bude vše pokračovat, nový ateliér T.U.B.A. . Je to skvělé a já se teď hodně těším, jak budu moci vše sledovat jen jako pozorovatel, fanoušek a účastník různých akcí, aniž bych za cokoliv zodpovídal. Připadám si v tomto ohledu trochu jako v důchodu 🙂

 

ZÁVĚR

Nevím, jestli jsem vlastně napsal to, co jsem původně chtěl. Nevím, jestli to není moc zmatené a na přeskáčku. Nevím, jestli je to pro čtenáře srozumitelné a nevím, jestli vlastně nebudu vypadat jako blázen 🙂

Moc toho tedy nevím, ale pár věcí vím.

ŽIVOT JE NEKONEČNÝ PROUD TVOŘIVÉ ENERGIE

ŽIVOT JDE TAM, KAM SE DÍVÁŠ

MALÍŘE NEDĚLÁ TALENT, ALE TOUHA

 

S přáním naplněného dne

Václav

4 Replies to “JAK JSEM SI ZALOŽIL ŠKOLU”

  1. Václave, díky za objasnění Tvého rozhodnutí. Asi docela chápu, co ses snažil napsat. Občas i v kontextu minulých článků, které jsi sdílel. Občas jsem z nich měla pocit, jako bych si četla o svém životě. Pak následovali semestry ve Tvých hodinách a vedle toto můj zběsilý život, který mi neustále maří soukromá ( tj. jen a jen moje ) sny, plány a rozhodnutí. Ateliér VK byl pro mě ostrov, úžasný soukromý svět, kterému jsem rozumněla a cítila jsem se tam v bezpečí. Díky tomu jsem našla dostatek klidu a následně i síly udělat ve svém životě potřebné kroky, které jsem si byla sama sobě dlužná, díky tomuto zázemí jsem byla schopná se vypořádat s Terčinou sebevražednou anabází a rozejít se a zase sejít se svou rodinou, realizovat své tvůrčí misto atd. Jak říkáte s Lenkou , život je rozvětvený a košatý . A to je fajn. Už asi nic dalšího psát nebudu. Ostrov VK stále pluje prostorem a to mě hřeje u srdce. Kdo tu energii hledá, ten ji najde. Jsem ráda, že umíš být silně sám sebou. Lenka Kroupová

    1. Lenko, moc děkuji za ta slova. Tahle vazba je vždy velmi příjemná. Je to dobrý pocit, když se vlastní osvobozování přenáší na lidi kolem. Takže Ti přeji, příjemnou cestu vzhůru. 😉

  2. Václave, díky za tuhle osobní – místy až na dřeň jdoucí – výpověď. Nějak jsem to tušila, nějak to viselo ve vzduchu, byly to dvě věty, které jsme si spolu mohli říci na „naší“ veleradostné a úspěšné vernisáži… Nebudu se teď rozepisovat a unavovat, jen Ti chci napsat,že jen diky Tobě nekolik starých, odřených… nás, kteří jsme ztratili viru, silu a naději…jsi dokazal „nalodit“ a přijmout a dokonce některým vrátit pocit, že na to ještě máme. Od prvniho setkání jsem věděla, že to nebude napořád, ze ta loď by se mohla potopit, jak tam v každém přístavu nalezli novi pasažéři …! Vim co to znamená tahnout na zadech ten batoh povinnosti, které souvisí s podobnou činností a „podnikánim“ Uf. Václave, bude a je spousta lidí, kteří nepochopí, bude mnoho tě, kteří vůbec neporozumí Tvému rozhodnutí, budou ti, co jsou zklamání, že jim bereš ostrov, místo, kde jim bylo dobře, budou taci, co se urazi, naštvou, pomluví, budou i ti co si popláčou… a budou další, kteří Tě obdivují, že jsi si dokázal říci DOST….a rozhodl se. A nejen rozhodl, ale víš proč a udělals ten krok do neznáma. Tu odvahu mnoho lidi nemá. Václave, já v každém případě zůstávám vděčná, s obdivem a diky. Ráda přijdu pokud bzdu moct a budu pozvána. Těším se na Tvé nové obrazy, těším se na posezení a řeči o … všem, zejmena o té nádherné činnosti, ktera se jmenuje malování. Přeju at se Ti daří. Darina

    1. Darino, moc děkuji. Z tvého textu to zní trochu tragicky, jak píšeš o té potápějící lodi, ale tak to vůbec není. Vše je dobré a radostné. 😉
      Každopádně díky za podporu. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


CAPTCHA Image
Reload Image