O mně

Narodil jsem se v květnu roku 1982 v Liberci. Jako dítě jsem byl tichý a zádumčivý, kam mě postavili, tam mě i našli. Našim to prý dělalo trochu starosti, ale časem se to srovnalo a na základní škole už jsem slušně zlobil. Co mě nezajímalo, to jsem obešel. A to se samozřejmě velmi rozchází s filozofií základní školy. Nenosil jsem úkoly, nedával jsem pozor a dostat do hlavy něco o co jsem nemněl zájem bylo utrpení, jak pro rodiče a učitelé, tak pro mě. Trojky, čtyřky, pětky. Nikdy jsem však nepropadl. Třídní důtky, řiditelské důtky, dvojka z chování. Žil jsem si zkrátka svůj svět, ale již tenkrát byly mé sešity krásně pokreslené roboty, tanky a vojáky.

veen2Střední škola s mým prospěchem byla vyloučená a tak jsem šel na učňák. V tom věku jsem samozřejmě nevěděl jaký si zvolit obor a tak jsem vlivem osudu skončil jako strojní zámečník. Dodnes mně trochu mrzí, že jsem nešel na truhláře. Dokonce uvažuji, že kdyby byla nějaká možnost rekvalifikace tak bych si chtěl truhláře nábytkáře dodělat a poté i rozšířit na uměleckého truhláře. Ještě mám snad před sebou dost let na to, abych to stihl.

Školu jsem úspěšně dokončil na první pokus. Co se týče mého uměleckého vývoje v té době, tak hlavní náplní tvorby bylo opět zdobení školních sešitů, tentokrát se však již jednalo o nahotinky všeho druhu a první pokusy o realizmus a portrét.

Po škole jsem vystřídal několik zaměstnání, většinou na pozici skladníka a zkusil jsem si i lidského robota ve fabrice. V jedenadvaceti jsem nastoupil na civilní službu do ekologické organizace, protože jsem v osmnácti odmítl jít na vojnu a tohle bylo jediné rozumné řešení. V té době jsem měl dlouhé vlasy, které jsem si barvil na rudo, neustále jsme vymetali koncerty a objevovali svět, tak jak to v těch letech dělá každý. V té době bylo mé malování odsunuto až někam na pátou kolej a jediná tomu blízká činnost bylo tetování, kterému jsem se začal s kamarádem věnovat. Jednalo se ale hlavně o ornamenty a nic moc uměleckého na tom nebylo.

veen3Ke kreslení jsem se vrátil až ve čtyřiadvaceti, když jsem si zaplatil kurz hemisférického kreslení. Kurz jako takový jsem shledal spíš na prd, ale probudil ve mně ten starý zájem o vlastní tvorbu a dal mi tak důležitý impulz činnosti. Začal jsem hodně kopírovat, nakupoval jsem si knížky s anatomií pro malíře a učil se a zkoušel a rozčiloval se a zkoušel to znovu. Až po letech jsem zjistil, že problém hemisférického kreslení, nebyl v kurzu jako takovém, ale v lektorce a ve stylu vedení, což je bohužel u těchto kurzů časté. V té době jsem začal s dalším velkým koníčkem a tím bylo indian hobby. Nevím, co ve mně probudilo tak veliký zájem o severoamerické indiány, ale mé nadšení bylo jako vždy naprosto pohlcující. Začal jsem shánět veškeré možné informace a relikvie potřebné pro táboření v teepee. Naučil jsem se vydělávat kůže zvířecím mozkem, korálkovat, vyplétat ursonímy ostny, rozdělávat oheň křesáním, vyrábět opravdové funkční luky, šít bizoní šlachou a spoustu dalších dovedností, toliko nezbytných pro život v dnešní době. Mé kreslení se tedy také ubíralo tím směrem a já jsem portrétoval ze starých fotek hlavně indiány s jejich kamennými tvářemi a korálkovými ozdobami.

Ke dvacátým pátým narozeninám mi rodina udělala tajnou oslavu s indiánskou tématikou, což mě velmi potěšilo a přiznávám i dojalo, ale co bylo důležité, dostal jsem své první olejové barvy a malířský stojan. Olejové barvy pro mě v té době bylo něco posvátného, něco na co ještě nemám nárok a rozhodně něco, co jsem potřeboval. Má přítelkyně to asi věděla lépe než já, protože jsem jí to nikdy neřekl, ale ona přesto ten dárek zařídila.

První kontakt byl velmi nesmělý a zdlouhavý, ale nebylo to nejhorší. Nevěděl jsem tenkrát nic o míchání barev ani o stylu nanášení, o ředění, o postupech a vrstvení a zkrátka o ničem. A tak začala další dlouhá doba učení a samostudování, vztekání, nakupování dalších a dalších knih, vztekání, kopírování, zkoušení, kopírování a vztekání.

Při hledání předloh pro obrazy napříč celou historií jsem se nejvíce zasekl u impresionistů a zejména postimpresionistů. Ty obrazy v sobě nesli přesně ty ingredience, které jsem chtěl mít v obrazech i já. Silné pastózní barvy, velké kontrasty a určitá hrubost a neotesanost toliko podobná práci dělníka. Však jen na oko, pod povrchem sebou obrazy nesou dovednost, citlivost a jemnost, kterou sebou může přinést jen hloubka lidského ducha. Obrazy bez pozlátka a mašliček, zkrátka čirá esence bytí. A tak sem začal studovat obrazy velkých malířů té doby a postupně jsem miloval každého z nich. První byl samozřejmě Van Gogh, poté Toulouse Lautrec, Degas, Gauguin, Bernard, Cezanne, Mary Cassatt a další. Poté jsem sklouzl k mladším Modigliani, Picasso, Matisse. Každého jsem miloval a považoval ho za lepšího než ostatní a pak se vždy zase vrátil na začátek toho kruhu.

A tak se tito mistři stali mými jedinými, zato nejhodnotnějšími učiteli. V tom že jsem samouk se zkrývá silná výhoda, ale i pár nevýhod. Nevýhody jsou v tom, že si na všechno musím přijít sám a to většinou tak, že to pokazím a musím pokus opakovat a mnoho cest je tak delších a trnitějších. Na druhou stranu to, že mi nikdo neurčuje mantinely a nenutí dělat co se dělat má a školně musí, mi dává možnost si daleko dříve vypracovat vlastní rukopis. Často vídám jev malířů, kteří už dokonale ovládli techniku, ale nejsou schopni se odlepit od země a neustále dokola jen kopírují realitu nebo svého učitele. Další nevýhoda je obtížnější prosazení vlastní práce. Ve světě obchodu s uměním se zdá být titul „akademický malíř“ až kouzelný. Troufám si tvrdit, že dokonce působí na lidi jako automatická záruka kvality a krásy obrazu, ať už se mi líbí nebo ne. Na druhou stranu už jsem si sám ověřil, že nepřítomnost onoho titulu pro mnoho lidí znamená, že jim obrazy ani nestojí za prohlédnutí. Zkrátka rozšířený předsudek, že žádný samouk přece nemůže produkovat kvalitní umění.

Ale nemá cenu toto téma rozmazávat, protože jak historie pořád dokola ukazuje: vůle vždy vítězí.

O mém stylu malby

Používám olejové barvy na akrylový základ. Mám rád hustou pastózní malbu a tak pracuji převážně špachtlí. Barvy většinou používám v původních tónech a nechávám je smíchat až na plátně. Nejsem moc trpělivý a tak bych proces vytváření obrazu popsal jako pozvolné vybuchování. Vždy když maluji tak si otevřu víno. Piju na kuráž, s přiléváním vína do krevního oběhu se i zrychluje práce a vyplouvá na povrch instinkt a cit, naopak se vypíná rozumová část, která dle mého názoru dobrému umění škodí.

Jako žánrovou kategorii mám většinou figurální malbu a akty. Mám rád, když mají obrazy nejen vizuální formu, ale i poutavý obsah. Předkládám náměty příběhů, které si člověk může sám poskládat nebo úplně vymyslet na základě několika drobných indicií, co mu obraz předloží. Proto jako předlohy často používám prastaré fotografie, většinou ze začátku minulého století, běžné výjevy ze životů již dávno odehraných. Pro to, a kvůli vizuální stránce té doby. Svět byl dříve tak nějak krásnější. Dnešní doba plastová a šusťáková je pro malíře velká tragédie a jen velmi obtížně se mi v ní hledají předlohy. Jediné co nepodléhá vlně nevkusu 21. století jsou krajinky a nahé ženy. To první není můj obor a to druhé je půlka mého malířského zájmu.

Věřím, že prvním klíčem k malování je schopnost „vidět“, teprve potom „umět se ohánět štětcem“.

Ke svému malování stále přistupuji s pokorou. Když mi vznikne delší pauza mezi obrazy, tak jsem vždy nervózní, jako bych čekal, jestli kouzlo nezmizelo, jestli to ještě umím. Vím, že můžu být daleko lepší než teď, protože prostor pro zlepšování je nekonečný jako sám vesmír. A tak doufám, že budu mít ještě dost času na to, že dovedu své malování tak daleko, abych mu dokázal vdechnou dostatek života pro existenci po mně.